Člověk, který se topí v penězích, by se mohl teoreticky obrátit na kdejaký finanční ústav, požádat tam o půjčku a pohodlně uspět. Tomu by tam nedělali žádné drahoty, hravě by shledali, že je bonitní, a peníze by mu poskytli. Ale takový člověk o půjčku zpravidla nežádá, protože mu jí není zapotřebí. Má svých peněz dost, tak proč by si bral ještě další a zbytečně ztrácel čas žádáním a pak ještě platil nějaké ty poplatky a úroky? To by byl přece nerozum.
Člověk, který má peněz naopak nedostatek, si pak o půjčku někde zažádat může a nejednou i žádá. Potřebuje ji, aby nějak vyžil, a proto je ochoten absolvovat své prověření a akceptovat zmíněné úroky a poplatky. Jenže navzdory tomu, že právě někdo takový půjčku potřebuje, se s ní dotyčný může leckdy rovnou rozloučit. Protože není bonitní, a tudíž často nenalezne u bankovních úředníků ani špetku pochopení pro svůj úděl a své potřeby. Nemá dejme tomu takové příjmy, jaké by od něj v oslovené finanční instituci očekávali, nemá dokonale vypadající registry dlužníků, hrozí mu exekuce a kdo ví, co všechno ještě, a to odrazuje od toho, aby mu někdo nějaké peníze půjčil.
A zatímco jsou bohatým lidem půjčky vesměs šumafuk, ti chudí až zoufalí nemohou rezignovat a musí se snažit, aby někde nějakou v tíživé situaci sehnali. A musí se pochopitelně sehnat ne jen nějaká půjčka, ale bezvýhradně taková nabídka, kterou dlužník dokáže bez problémů splatit, aby se nedostal v budoucnu do dalších problémů.
A když nikde jinde u žádné výhodnější nabídky štěstí nepřeje, přijde určitě vhod i hypotéka bez registru. Má-li totiž člověk nějakou nemovitost, kterou by se za podobnou hypotéku dokázal zaručit, pohlíží se na jeho příjmy a registry dlužníků daleko benevolentněji a nad nejedním nedostatkem se přimhouří oko. Protože kdyby takový dlužník nesplácel, vrátí se poskytovateli peníze v podobě propadnutí zástavy. Což si každý samozřejmě dobře rozmyslí.